Shakespeare v Dlouhé. V rámci festivalu 13+ jsem zhlédnul představení Zkrocení zlé ženy, hostujícího ostravského souboru divadla Petra Bezruče. Režie Zdeněk Dušek. Zajímavé řešení scény, Kateřina s Biankou užasné - jak herecké výkony, tak dialogy, scéna s žehličkou - dobrý nápad. Nemůžu opomenout Norberta Lichého, Jiřího Müllera, Lukáše Melníka, Dušana Urbana, Michala Webera, Přemysla Bureše, Josefa Jelínka a Ondřeje Bretta. Vydařené!
007. Bond. James Bond. Miluji akci a napětí, myslím ve filmu. A tentokrát se dokázal Daniel Craig s Judi Dench a dalšími dokonale postarat. Perfektní kamera, děj také dobrý, Bondgirls krásné - prostě a jednoduše ideální film pro nedělní večer s přáteli. O titulní písni od Adele nemluvě. Doporučuji.
Staré Město bychom měli, takže se vydávám na druhý břeh. Do Holešovic, Veletržního paláce. Právě se zde koná výstava Theodora Pištěka, nazvaná Ecce homo. Abych se přiznal, než jsem šel na tuto výstavu, o T. Pištěkovi jsem věděl jen to, že za kostýmy k filmu Amadeus dostal Oscara. Nikoho tedy nemohla překvapit 'hromada' vydařených kostýmů. Nejsem výstavní kurátor ani znalec umění, zatím jsem jen lajk, jehož názory a postoje se budou měnit s přibývajícimi vědomostmi. Proto si zde nepřečtete nic jiného, než můj subjektivní pohled na celou výstavu. Špatná nebyla ani instalace nazvaná 'Kde budu žít příště', ale při pohledu do středu, přesněji do zrcadel, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mnohem zdařilejší mi přijde obdobná instalace v Městské knihovně na Mariánském náměstí, kde je stejný nikde nekončící tunel vyskládaný z knih. Něco mi zkrátka říká, že kdyby Pištěk nechal místo kde bude žít příště jen na plátně, nikomu by tím neublížil. Čemuž však nemohu nic vytknout byly kovové výtvory, slavné olejomalby Večírek u Plečninka, Bíla 1 nebo instalace se zavěšenými tyčemi za nimiž se skrývala židle.
Když se řekne kulturturně strávený den, vybavím si sebe dnes. S kulturou jsem dnes začal v Domě U Kamenného zvonu, přesněji na výstavě Jana Švankmajera. Zaujaly mě například promítané snímky Přežít svůj život z roku 2010 či Otesánkovi (2001) nebo Dialog věcný a další možnosti (1982). Na výstavě jsem dále obdivoval perfektně ilustrované plakáty k filmu Něco z Alenky, dále sochy zvířat. Úžasné.
Dnešní večer jsem strávil na Hradě. Odpusťte, musel jsem to tak napsat. K výročí Sametové revoluce roku 1989 se v chrámu Sv. Víta, Václava a Vojtěcha konala eukmenická motlitba za oběti totalitních režimů, pořádaná Dominkem kardinálem Dukou, arcibiskupem pražským. Po vystoupení kardinála a pamětníků následoval koncert Gabriel Fauré: Requiem, op. 48 - Introit et Kyrie, Offertoire, Sanctus, Pie Jesu, Agnus Dei, Libera me a mě nejmilejší In paradisum. Solisty byla Dagmar Vaňkátová - soprán, Jakub Hrubý - baryton a Aleš Bárta - varhany. Již zmíněné a Pražský katedrální sbor a orchestr dirigoval Josef Kšica.
Obchod pro sebevarhy, takový název nese nový animovaný film Francouze Patrice Leconteho. Film mě zaujal, rozesmál mnohdy málem k slzám (především písně a hlášky obchodníků) a povzbudil. Díky Alane. Příběh je bohužel jednodušší, přílišně idealizovaný, ve skutečnosti by bylo asi vše jinak.. otázkou je, jestli to tak režisér záměrně nechtěl. Graficky velice povedený. Nicméně i přes všechnu kritiku bych zařadil tento film k těm lepším. Ani zakončení české premiéry v kině Světozor se neobešlo bez humoru, podávaly se rakvičky.
No, teď už vím, proč mě táta na fotbal nikdy nebral. Doporučuji navštívit. Úžasná kamera, střih, režie.
Na fotbalovém stadionu v centru Prahy se chystá největší fotbalový zápas roku, Sparta dnes večer hraje se Slavií. Začíná přímý přenos. Dvacet dva filmových kamer ale tentokrát nemíří na hřiště, nýbrž do hlediště. V něm se totiž nachází velmi různorodá a vtipná společnost, která stojí za pozornost víc než samotný fotbal: jsou tu upovídaní pořadatelé, pečlivě oblečené dámy z VIP, rozjívení žáčci fotbalové přípravky, distingovaní intelektuálové, fanatičtí sázkaři, dezorientovaní italští turisté, chlapáčtí členové ochranky nebo třeba známí komentátoři jedné televizní stanice. Ti všichni sem přišli sledovat stejný zápas, každý z nich jej ale prožívá po svém. A každý se přitom projevuje takový, jaký doopravdy je. Jeden se ptá, jestli se smí fackovat tchýně, druhý pátrá, kam se v Chile podělo prezidentské pero, třetí se třese, zda dostane trest za použití slova gorila.
Před očima nám tak postupně ožívají různá patra tribuny i různá patra dnešní společnosti. A humor a autentičnost tu nakonec vítězí 2:0. (oficiální text distributora)
Prachett. Nejsem jeho fanatický fanoušek. Znám pouze pojem zeměplocha. Znám pár lidí, kteří mu propadli. Nemůžete se tedy divit, když jsem dostal lísky na představení od Stephena Briggse hraného v Divadle v Dlouhé, že jsem neváhal. Cituji divadelní stránky: 'Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy, se najednou dějí nepředstavitelné věci. Kdo stojí mezi královstvím a zkázou? Soudné sestry jsou vtipnou a svéráznou variací na Macbetha i jiné shakespearovské příběhy. Setkáte se tu s mnoha postavami tohoto temného dramatu: s vévodou a vévodkyní, kteří usilují (zprvu úspěšně) o trůn, s celým vévodovým dvorem včetně šaška a ducha zavražděného krále, s hereckou trupou, ale zejména se třemi čarodějkami, kterým se nakonec podaří vrátit královskou korunu na tu správnou hlavu... Ale nebyl by to Terry Pratchett, aby se v příběhu neobjevily nové okolnosti, situace, se kterými Shakespeare nepočítal; a nakonec i překvapivé rozuzlení.' V komedii zazářili Klára Sedláčková-Oltová, Naďa Vicenová, Jaroslava Pokorná, Miroslav Táborský, Ilona Svobodová, Tomáš Turek a další. Představení mohu jen doporučit.
Dám vám pár vodítek. Londýn, 'Okurka'. Berlín, Reichstag. Letiště, Peking. Hearst Tower, NYC. Millau viadukt - nejdelší most přes řeku. Asi už každý ví. Ano, řeč je o Normanu Fosterovi.
Projekci uvedl teoretik a propagátor architektury Adam Gebrian jež je absolventem fakulty architektury v Liberci a postgraduálního programu SCIFI na SCI-Arc v Los Angeles; vydal sborník přednášek 29+3; je členem redakční rady časopisu Era21. V letech 2009-11 působil na Fakultě umění a architektury Technické Univerzity v Liberci. Byl kurátorem výstav Městské zásahy Praha 2010, Brno 2011, Ostrov pokladů, Ze života lidí a domů ad.
Snímek 'How much does your building weigh, Mr. Foster?' mapuje profesní cestu jednoho z předních světových architektů a jeho neustávající snahu o zlepšení kvality života prostřednictvím designu. Norman Foster přepsal pravidla architektury. Jeho vize a neochvějná vášeň pro dokonalost stvořily některé z nejoriginálnějších staveb naší doby.
Fosterovy projekty jsou ve filmu snímány stylem, který se snaží přinést jejich velkolepost a rozměry na plátno - architektura ožívá… Film hovoří o architektuře, o tom, proč na ní záleží a jak složité je dělat ji dobře.
Osloví každého, kdo byl kdy nadšený uměleckým dílem, nebo kdo chápe, že některé prostory mají zvláštní kvality, které s nimi ostatní nesdílí. Promlouvá ke každému, koho vzrušuje smělý most vyčnívající do prostoru nebo podívaná na mrakodrap, který dává městu jeho identitu. Ukazuje, jak Foster ovlivnil svět umění, i jak architekt včlenil svět umění do svých návrhů. Oslavuje zvláštní kvality některých z nejmimořádnějších struktur naší doby a hledá, co umožnilo jejich vznik.
Režie: Norberto Lopez Amado, Carlos Carcas Velká Británie, Španělsko, 2010 74 minut
